ke stažení v pdf

Proč jsme se vydali na cestu ?

 

To je tedy otázka ? Pokud odmyslím, že jsem ji položil sám a budu se teď trochu mučit s odpovědí, je tato otázka samozřejmě na místě. Pokusím se chronologicky vylíčit události, z nichž některé sice zdánlivě nesouvisí, ale všechny nakonec vedly k rozhodnutí pojmout letošní tradiční víkendovou akci s lidmi se zdravotním postižením z Domova sv. Anežky jako začátek putování „Po stezce za svatým Jakubem“.

 

Když v letech 1996 a 1997 začala snaha o vybudování Domova sv. Anežky, podařilo se zahájit spolupráci s francouzskou pojišťovnou MSA. Tato spolupráce nás nakonec několikrát v letech 1998 – 2004 přivedla do Rocamadouru, kde již třicet let funguje Pech de Gourbiere, což je centrum pro lidi se zdravotním postižením. Rocamadour je středověké poutní místo, kterému dal vzniknout svatý Amadour, poustevník, který se usadil pod skalním převisem. Z městečka na postupně stalo jedno z nejvíce navštěvovaných poutních míst v Evropě. Komplex kostelů, kaplí, svatých schodů, svatyně černé Madony z 12.století, vše nalepené na skálu, pod tímto komplexem středověké městečko, kaňon říčky, která se v létě ztrácí. Jde o úžasné místo. A Rocamadour leží na jedné ze čtyř francouzských tras Svatojakubské cesty. A tehdy pan Jiří Netík poprvé řekl, že Týn nad Vltavou také leží na trase Svatojakubské cesty. Nikde se o tom nedočteme, nikde nic podobného nenajdeme, ale logiku to má. Strategický středověký brod přes řeku Vltavu ležící prokazatelně již od doby bronzové na významné obchodní trase, kostel sv.Jakuba, počátky města sahající až do 11. století, to vše dává relativní jistotu, že přes Týn nad Vltavou rozhodně poutníci do Santiaga de Compostela putovali. Ovšem tenkrát jsme to brali jen jako jakési zajímavé možné pojítko mezi Rocamadourem a Týnem nad Vltavou.

 

V roce 2004 jsme začali spolupracovat se sdružením Zuversicht a Karlem Immervollem z Heidenreichsteinu v Rakousku. Ten si při své návštěvě Týna nad Vltavou prohlédl kostel, varhany, vyslechl si informace o možném spojení Týna nad Vltavou se svatojakubskou cestou a…….. zanedlouho přišel s návrhem společné aktivity, projektu Stezka za svatým Jakubem. Tento záměr předpokládá propojení Heidenreichsteinu a Týna nad Vltavou pomyslnou nebo skutečnou stezkou, jejímž cílem je svatý Jakub (v Týně nad Vltavou nebo v Santiagu ?) a na jejímž budování, značení, popisu a využívání se budou podílet lidé se zdravotním postižením z obou center. Pravdou je, že celý záměr od té doby zůstával v rovině diskusí, více či méně filozofických, tak nějak se neustále mluvilo o tom, pro koho, jak, co to znamená, cože to vlastně je to putování a putování s lidmi se zdravotním postižením a tak dále, a tak dále. Přesto Karl trasu od hranic až do Týna nad Vltavou prošel a učinil tak mnoho prvních kroků. Jo, jo, všechno chce svůj čas.

 

Svatojakubská cesta v posledních letech zažívá renesanci a nebývalý boom. Kromě krumlovské trasy (viz níže) lze najít v Čechách ještě asi tři další nově značené nebo budované trasy (Plzeňsko, severní a východní část Čech).

 

Na podzim 2006 jsme uspořádali v rámci přeshraničního projektu seminář v čihovickém Špejcharu, na kterém bylo jedno dopoledne věnováno právě tomuto záměru. Zdá se, že seminář byl velmi důležitý. Karl mluvil o filozofii stezky, o zážitcích ze své cesty. Já jsem přidal něco málo úvah na téma možnosti napojení trasy mezi Heidenreichsteinem a Týnem nad Vltavou na nově vyznačenou trasu svatojakubské cesty z Českého Krumlova přes Schlägl do Pasova a Řezna. Jana Čermáková se s námi podělila o nedávné zážitky z absolvování posledních 100 km do Santiaga. Témata besedy se nevyhýbala ani teologické tématice poutě a putování. A hojně se diskutovalo o tom, co se záměrem stezky dál. Tu vystoupil i Zdeněk Toušek, který navrhl, že je prostě potřeba sebrat se společně s lidmi se zdravotním postižením a tu trasu jít. Jít, popisovat, snažit se sbírat zkušenosti, pohled lidí s postižením na absolvování té trasy, na vše, co cestou uvidí, zažijí. A pak se o to podělit s ostatními, snažit se je inspirovat, navést na tu samou nebo podobnou cestu, nabídnout jim své zážitky a prožitky, průvodce trasou.

 

V rámci aktivit Domova sv. Anežky uskutečňujeme už počátku pravidelně v létě víkendové pobyty, výlety, túry. Nejprve v okolí Týna nad Vltavou, poté třeba v Orlických horách, v Krkonoších, na Pálavě. Vždy je to velice zajímavé, vždy nacházíme tak trochu sami sebe a poznáváme své hranice, možnosti, vůli, překonáváme překážky. A vždy v zimě přemýšlíme, kam letos. No a tentokrát se nabízela varianta vydat se na cestu…………..

 

A nejen to. Další spolupráce v průběhu roku 2006 a 2007 se začala tvořit s chráněnými dílnami Artegra v městečku Altenfelden, které leží jen pár kroků od Schläglu, tedy taky na trase svatojakubské cesty. Náhoda ? Aby toho nebylo málo, přišel Bohouš Toman s tím, že v březnu 2007 se uskuteční v rámci přednášek České křesťanské akademie v Anežce přednáška Zdeňka Susy “Putování do Santiago de Compostela“. Ten prošel celou cestu z Prahy až na konec světa na etapy v průběhu šesti let. Beseda se těšila mimořádnému zájmu a dlužno říci, že oprávněně. Navíc díky kontaktu z Arpidy jsme se potkali i s Víťou Kršulem, který více než 700 km trasu do Santiaga absolvoval před rokem a doplnil přednášku Zdeňka Susy výstavou fotografií. Navíc se jednoznačně přihlásil k tomu, že jestli něco budeme podnikat se stezkou, půjde s námi. No a představte si, že jako bonbónek jsem objevil knihu 66-letého Františka Šestáka (tedy jmenovce), který z Čech až na konec světa jel v roce 2005 na kole.

 

Snad nemusím podotýkat, že teď už nešlo jinak. Prostě jsme se na tu cestu museli vydat.

 

Příprava na cestu

Ale tak úplně jednoduché to taky nebylo. Někdy v půlce května se poprvé sešel ustanovený přípravný výbor ve složení Honza Pejchal, Honza Šesták, Zdeněk Toušek a Víťa Kršul. Poněvadž jsme se příliš neznali, museli jsme si na sebe trochu zvykat, oťukat se, sladit představy. To v praxi vypadalo tak, že jsme ji měli každý úplně jinou. Ale nakonec jsme si přece jen rozdali základní úkoly. Tak třeba Víťa s přítelkyní Pavlou projeli celou zamýšlenou trasu, nafotili zajímavá místa a vyzkoušeli předpokládaná místa na ubytování. V naší keramické dílně se zase vyráběly keramické mušle s dírkou, k nerozeznání od pravých mušlí hřebenatek z Atlantického oceánu, které jsou symbolem poutníků a které jsme chtěli předat na konci cesty. Já jsem si s Honzou vzal na starosti organizační záležitosti, dopravu, materiální zabezpečení, ubytování a informování všech poutníků a jejich rodin. To rozhodně nebylo jednoduché. I v den odjezdu jsme řešili baťohy, boty, oblečení, jídlo, které bylo sbaleno jinak, než bylo potřeba.

Po druhé schůzce přípravného výboru už bylo vše jasnější. Konkrétní obrysy dostala i forma a náplň putování. Ve stručnosti se pokusím hlavní důležité atributy a součásti přiblížit:

 

Poutnické deníky – připravil je krásně Víťa. Slouží k tomu, aby si do nich poutníci zapisovali své postřehy, zážitky, události, nalepovali obrázky – samolepky z jednotlivých zastavení (viz dále), nechávali dávat razítka z míst, kterými procházeli. Deník by měl posloužit do budoucna i jako obdoba credencialu k prokázání vzdálenosti, kterou poutník absolvoval (v průvodci naleznete ukázky poutnických deníků).

 

Zastavení k zamyšlení – na trase jsme vybrali jedenáct zajímavých míst, u kterých byla naplánována krátká zastavení. Na těchto místech jsme Víťa, Zdeněk a já měli připraveno krátké zamyšlení nebo zajímavost vztahující se k tomu místu (v průvodci jsou tato zastavení k zamyšlení označena a popsána). Bylo také možno získat malý obrázek – samolepku místa a nalepit ji do poutnického deníku.

 

Mušle a požehnání u svatého Jiljí

Velice důstojný (pokud mohu mluvit za sebe tak i duchovně silný) byl závěr letošního putování v kostele sv. Jiljí v Třeboni. Páter Hugo Josef Pitel, který nás velice srdečně přijal v pravé poledne v kostele, měl k nám poutníkům krásnou promluvu o poutnictví, požehnal nám na naší cestě a jako symbol nám každému předal naší poutnickou mušli. Mám pocit, že jsme si jí všichni považovali.

 

Motto

Nedílnou součástí přípravy se stala i motivace a vysvětlování, proč se vlastně vydáváme na pouť, proč budeme putovat, k čemu je to dobré. Výsledkem je nakonec motto, které nás do začátku putování provázelo:

Nikdy nevíš, co tě na cestě čeká, koho potkáš, jakému poznání dojdeš. Je to tajemství tvé cesty, na kterou se právě vydáváš…….

 

Kdo se vydal na cestu ?

Na cestu se 22.června 2007 vydali (píšu to na přeskáčku, jak mě napadají):

Karel Domín, Irenka Vondrášková, Jirka Paták, Klára Žluvová, Honza Bárta, Lenka Hintermüllerová, Tomáš Jára, Eliška Horká, Vítek Zákostelecký, Zuzka Šafránková, Tomáš Dvořák, Petr Maxa, Luboš Jiříček, David Lázníček, Honza Pejchal, Honza Šesták, Zdeněk Toušek, Karolína, Víťa Kršul a Pavla.

 

Co dál ?

Začněme od menších cílů a dostaneme se až k těm hodně vzdáleným:

*      sepsat průvodce z letošního putování a nabídnout vám ho

*      příští rok pokračovat v cestě z Třeboně do Týna nad Vltavou, sepsat průvodce a nabídnout vám ho

*      pokračovat každá rok v cestě dále až do Českého Krumlova, včetně popisu cesty a její kompletní napojení na českokrumlovskou část svatojakubské cesty

*      pokračovat rok co rok v putování, dál do Schlägl, Pasova, Řezna……..Rocamadouru….Santiago de Compostela

 

Ať nad námi drží svatá Anežka Česká ochrannou ruku a svatý Jakub až nám požehná.

 

Česky Deutsch

Vyhledat v textu

25. 9. Zlata

Zítra: Andrea

 Velice děkujeme Nadaci ČEZ za podpoření projektu "Anežka jde do školky".

 logo - Nadace ČEZ.jpeg

 

Naše velké poděkování patří městu Týn nad Vltavou

img.obrazky.cz.jpgza finanční podporu.

 

Zároveň děkujeme

Logo - Temelín.jpg

V rámci projektu Oranžový rok 2016 jsme pro Vás připravili slavnostní otevření nových prostor Obchůdku u sv. Anežky (původní Dobromysl)

 

Dejte nám palec nahoru také na Facebooku

 

I naše nová dílna MERINO se prezentuje na Facebooku.

Podívejte se ZDE

Návštěvnost stránek

451016
TOPlist
foot