Začlenění lidí s mentálním postižením do života obce a komunity

Mgr.Jan Šesták

 

Začleňování lidí s mentálním postižením je sousloví, které jsme si zvykli používat často a při mnoha příležitostech. Jak píše Jankovský: pojem integrace je v posledních deseti letech bezesporu jeden z nejfrekventovanějších ve vztahu ke změnám a posunu názorů a postojů společnosti k lidem s postižením. Integrace se stala doslova znamením doby…… (1) . Stejně často si však pokládám otázku, zda po těch letech nejde už jen o proklamaci, frázi, klišé, kterému chybí reálné obecné východisko vycházející ze samé podstaty začlenění a z dopadu našich „začleňovacích“ aktivit na život lidí s mentálním postižením. Co tedy znamená začlenění ? Kdo a jak má začleňovat ? Jaká je role nás sociálních pracovníků ?

 

Zákon o sociálních službách č. 108/2006 Sb., § 35, odst. 1.h) vymezuje jako jednu ze základních činností při poskytování sociálních služeb zprostředkování kontaktu se společenským prostředím. (7)  Vezmeme-li tuto součást sociálních služeb doslova, sociální pracovník se stává zprostředkovatelem pro člověka s mentálním postižením. Jde ovšem o formulaci služby, které schází jednoznačně naplněný obsah. Přitom právě sociální pracovník – zprostředkovatel, by měl mít při poskytnutí takové služby jasno, k jakému cíli jeho služba směřuje.

 

Částečné a velmi užitečné vodítko nám poskytuje teorie normalizace (O´Brian, 1987), která říká, že služby je třeba organizovat tak, aby jedinci umožnily :

·        žít v normálním prostředí tj. v podmínkách, které určují komunitu/obec,

·        mít příležitost k informovanému a skutečnému rozhodování a to jak na každodenní úrovni, tak na úrovni závažných životních rozhodnutí,

·        mít příležitost rozvíjet  kompetence potřebné pro vykonávání funkčních a smysluplných činností,

·        být respektován a mít pozitivně hodnocenou sociální roli,

·        účastnit se života komunity prostřednictvím sítě sociálních vztahů. (5)

 

Známe tak základní kritéria skutečného začlenění. Ale jak dosáhnout toho, abychom je naplnili ? Úspěšnost začleňování jedinců s postižením do společnosti je závislá také na postoji každého z nás, na tom, jak jsme schopní tento proces akceptovat a identifikovat se s ním. Pak ovšem hovoříme spíše o inkluzi, která by měla být součástí našeho hodnotového systému a stát se osobním přesvědčením každého člověka. Inkluze je rovnoprávný vztah, ale především postoj, přístup, hodnota, přesvědčení. Termín „include“ znamená být součástí něčeho, být zahrnut v celek. (1) V této souvislosti velmi oceňuji motto občanského sdružení Pomoc Týn nad Vltavou z roku 1996, tedy zdoby, kdy bylo založeno a zahájilo činnost, jejíž cílem bylo vybudování centra pro pomoc lidem s mentálním postižením, Domova sv. Anežky: „Nechceme pro postižené jen něco dělat, ale společně s nimi žít a pracovat“. (4) V roce 1996 byla realizace projektu ve fázi příprav. Postoj sdružení vyjádřený tímto mottem je tedy hodnotou, která předznamenávala budoucí „inkluzivní“ zaměření činnosti vznikajícího centra.

Od deklarace PRO NĚ se dostáváme k přesvědčení, že raději S NIMI. V tomto světle se však podívejme na princip, který jde podle mého názoru ještě za horizont tohoto uvažování. Jan Pavel II ve své encyklice O lidské práci píše o potřebě života, v němž by handicapovaný člověk cítil, že není odstrčený na okraj světa práce ani závislý na společnosti, ale že je plnoprávným podmětem práce, užitečným a respektovaným pro svou lidskou důstojnost, a že je také povolán, aby přispíval k rozvoji a dobru vlastní rodiny a společnosti podle svých schopností. Postižená osoba je jedním z nás a plně se podílí na našem lidství. (2) Jan Pavel II. tedy vyjadřuje přesvědčení, že i ONI NÁM, k našemu dobru. Zamyslíme-li se nad tímto pohledem, zjistíme, že jde o diametrálně odlišné pojetí „služeb lidem s mentálním postižením“. Mají stejný podíl jako my, jsou stejně jako my povoláni, aby přispívali k dobru společnosti. Chybí jim ovšem příležitost !

 

Americká asociace pro mentální retardaci prosazuje pojetí mentální retardace nikoliv jako absolutní znak, který je vymezen jednotlivcem, ale jako dynamickou interakci mezi charakteristikou jedince a charakterem prostředí, ve kterém se tento jedinec pohybuje. (6) Jde o tzv. ekologický model, který stojí na třech pilířích, kompetence, prostředí a fungování. Jak uvádí Lečbych (4), s ohledem na lidský vývoj a schopnost učit se a osvojovat si nové dovednosti, je dobré navrhnout do tohoto modelu čtvrtý pilíř – čas, tj. období, po které je určitý stupeň podpory poskytován.

            Jaký je však charakter onoho prostředí, s nímž je člověk s mentálním prostředím v interakci, a do kterého má být začleňován ? Lidé tvořící prostředí, komunitu, mají své hodnotové priority, zaběhlé postoje, stereotypy a předsudky ve vztahu k lidem s mentálním postižením. Komunita má své zvyklosti, ustálené rituály, tradice, které často nejsou připravené k přijetí člověka s mentálním postižením. Komunita má také svojí míru motivace, či spíče ne-motivace, k tomu, aby umožnila začlenění člověka s mentálním postižením. Komunita má ovšem i své různorodé, hmotné, psychické i duchovní potřeby, na které můžeme při začleňování člověka s mentálním postižením zaměřit své úsilí. Ale především v naprosté většině je pro komunitu kontakt či spolupráce s člověkem s mentálním postižením cosi neznámého, nepoznaného. Komunita k tomu neměla příležitost.

 

            Jak již bylo řečeno, vztah mezi člověkem s mentálním postižením a prostředím, komunitou, je dynamický, vyvíjí se. Lze ho tedy ovlivňovat a měnit. Lze k této proměně vytvářet na obou stranách tolik chybějící příležitosti. Je třeba jen MOCI, UMĚT a CHTÍT.

            Kdo by se takového úkolu měl ujmout ? Vraťme se k zákonu o sociálních službách a začněme, vybaveni novým výchozím pohledem a vnitřním přesvědčením, zprostředkovávat kontakt se společenským prostředím. Tedy my. Sociální pracovníci, pracovníci v sociálních službách, známí, sousedé člověka s mentálním postižením. Nenazývejme se v tomto případě zprostředkovatelem. Jsme lidé konající ve prospěch začlenění. Jsme  ZAČLEŇUJÍCÍ.  Působíme jako tvůrčí hybatel připravující nebo vytvářející podmínky a příležitosti pro splnění atributů začlenění člověka s mentálním postižením:

Ø      mít kontakt a být v interakci s komunitou

Ø      účastnit se života komunity

Ø      být respektován a mít pozitivně hodnocenou sociální roli

Ø      mít příležitost ke skutečnému rozhodování

Ø      mít příležitost rozvíjet  své kompetence

Ø      být povolán přispívat k dobru společnosti

Ø      podílet se na „lidství“ komunity

Být Začleňujícím předpokládá hodnotovou připravenost a vhodné „inkluzivní“ postoje. Začleňující musí dobře znát PROSTŘEDÍ a umět s ním a v něm pracovat, spolupracovat. Začleňující musí dobře znát člověka s mentálním postižením a umět s ním spolupracovat. Začleňující musí být schopen osobního příkladu pro obě strany a tento osobní příklad by měl být v souladu s jeho skutečným „já“.

 

            Zkusím uvést některé konkrétní příklady, které realizujeme v rámci činnosti Domova sv. Anežky v Týně nad Vltavou – centra sociálních služeb lidem se zdravotním postižením.

            Lidé s mentálním postižením se podílejí na údržbě městských travnatých ploch. Jsou uprostřed komunity, jsou pod jejím kritickým drobnohledem. Každý obyvatel sídliště chce mít především posekaný trávník pod sušákem na prádlo a běda, je-li posekán pozdě nebo vůbec. Tato činnost podle mého názoru splňuje všechny atributy začlenění.

            Lidé s mentálním postižením se podílejí na výrobě truhlářských výrobků, užitečných a potřebných. Městský mobiliář, kancelářský nábytek, geodetické kolíky, lavice do kostela, to jsou produkty, které jsou dále využívány a musí být kvalitní (ne „invalidní“).

            Tkaní na stavu bývá oblíbená činnost pracovní terapie. Pokud ale pojímáme i tuto činnost jako součást začlenění, musíme jít dál. Tkané batůžky s vyšitým motivem a jménem, který obce a města využívají jako dárek při tradiční akci Vítání občánků jsou přesně tím výrobkem, kde cesta od pruhů látek až k občánkovi splňuje atributy začlenění.

            U keramiky platí totéž. Jednou ze stereotypně vnímanou činností pro lidi s mentálním postižením je právě práce s hlínou, výroba keramiky. Občas si koupíme na charitativním trhu trochu pokřivený hrnek nebo svícen. Pokud však výrobky splňují nároky na kvalitu, originalitu, odpovídají potřebám odběratelů a poptávce na trhu, splňuje cesta k nim atributy začlenění a „charitativnost“ je jen užitečnou nástavbou. 

            Velmi užitečné jsou z pohledu začlenění společenské akce, které jsou koncipovány jako společné, včetně společné přípravy a realizace. V Čihovicích například pořádá soukromý zemědělec tradiční dožínky, které takovou akcí jsou a bezpochyby splňují atributy začlenění.

            K vytváření příležitostí patří také užitečná a vhodná konfrontace. Myslím tím konfrontaci mezi prostředím a člověkem s mentálním postižením. Aniž bych zpochybňoval význam například soutěží hudebních skupin lidí se zdravotním postižením, jednoznačně taková akce spíše posiluje komunitu v přesvědčení, že jde o oddělenou skupinu, která je natolik specifická, že nemůže být začleněna. O co užitečnější a atributy začlenění mnohem více splňující je soutěž hudebních skupin, které se zúčastní i hudební skupina lidí s mentálním postižením ? Určitě to jde. Ukazuje nám to například festival Mezi ploty. I Domov sv. Anežky to s úspěchem vyzkoušel na místní přehlídce amatérských folkových skupin.

            „Zažij obdiv, potěš ostatní.“ Tak zní motto naší výtvarné dílny. Jde o cíl, který splňuje atributy začlenění. Pozitivně hodnocená účast našich tří autorů výtvarných děl na velmi ceněné mezinárodní výstavě mezi dalšími 83 „zdravými“ autory je toho důkazem. Jeden z obrazů se v návštěvnické anketě umístil na sedmém místě. Využití maleb z výtvarné dílny pro vydání originálního a laskavého kalendáře o Týně nad Vltavou je další začleňující počin.

           

Mohl bych ve výčtu začleňujících aktivit pokračovat mnohem déle. Cítím ale povinnost zmínit také, na co si rozhodně dát při tomto úsilí dát pozor.

            Všeho s mírou ! I komunita má své hranice, komunita nechce žít jen začleňováním, komunita nechce být nadmíru zatěžována začleňováním. Stačí malé, postupné, pravidelné kroky, které komunita mnohdy ani nepostřehne, přesto je jimi ovlivňována. Nemůžeme ze začleňování dělat stále se opakující reklamu.

            Začleňování lidí s mentálním postižením balancuje na křehké hranici. Při nevhodných krocích se naopak dosud přehlížení nebo izolovaní lidé s mentálním postižením stávají do určité míry odmítanými, otravnými.

            Při začleňovacích aktivitách je třeba dát pozor, abychom se nedostávali do přímé a nevhodné konkurence s někým z komunity. Pamatujme, že on má komunitu často na své straně, má víc příležitostí utvářet její názor.

            Ani s dobrým úmyslem se nepřizpůsobujme stereotypům komunity v pohledu na lidi s mentálním postižením. Pokud jsou dospělí, pak skutečně nejsou děti, jak se běžně říká. Nejsou jen šťastní ve svém uzavřeném světě, jak si komunita vcelku pohodlně myslí, ale naopak nepřijetí do komunity je trápí.

            Začlenění není vždy jednoduché a pozitivní. Často způsobuje problémy, starosti, nám, lidem s mentálním postižením i komunitě. Nevyhýbejme se jim. Úspěšně vyřešený problém, konflikt, je obrovským darem a bonusem pro úspěšnost začleňování.

            Pozor na zbytečné nálepky a humbuk. V naší společnosti je typické, že pokud se s podporou úřadů a sponzorů podaří například vybudovat chráněné bydlení pro lidi s mentálním postižením, při jeho otevírání se střihá páska, ukazují se představitelé donorů, účastní se média, budoucí obyvatelé se vykreslují spíše více postižení, klade se důraz na dobrotu všech, kdo se na vybudování finančně podíleli. Je to jistě nutné, je to poděkování, otevírá to cestu k dalším podobným aktivitám v budoucnu. Přesto ale….. Na vybudovaný dům a jeho obyvatele jsme tím již v samotném počátku dali nálepku: tady jsou ONI, tady je to JINÉ, o TYHLE je třeba pečovat. Ano, podporujeme tím opět komunitu v představě, že lidé s mentálním postižením jsou objektem zvláštní péče a nikoliv součástí našeho lidství. Naše spřátelená organizace ve Francii například při přechodu klienta s mentálním postižením do tzv. exteriérového bydlení uplatňuje pravidlo, že byt musí být minimálně 15 km od zařízení, do kterého klient dochází. Nikdo v nejbližším okolí neví, odkud pochází nový nájemník. A to až do té doby, dokud jim to v rámci utvářejících se sociálních vztahů nesdělí sám.

            Poslední upozorňující opakovanou poznámku směřuji k nám samotným. Je třeba být v souladu s osobním příkladem. Není nic horšího, než člověk, který navenek pracuje ve prospěch začlenění lidí s mentálním postižením, a v restauraci, doma nebo u známých je jeho řeč jiná, někdy vulgární, zesměšňující apod. Takový začleňující koná potom v NEPROSPĚCH začlenění a jeho úsilí je marné a škodlivé.

           

S tím ovšem souvisí dobrá zpráva nakonec. Jde o fakt, který jsem pracovně nazval PARADOX ZAČLEŇUJÍCÍHO. Pokud je totiž jeho konání ve prospěch začlenění člověka s mentálním postižením úspěšné, dosáhne v relativním hodnocení stejného výsledku naplnění atributů začlenění jako člověk s mentálním postižením, v jehož prospěch konal:

Ø      má kontakt a je v interakci s komunitou

Ø      účastní se života komunity

Ø      je respektován a má pozitivně hodnocenou sociální roli

Ø      má příležitost ke skutečnému rozhodování

Ø      má příležitost rozvíjet  své kompetence

Ø      je povolán přispívat k dobru společnosti

Ø      podílí se na „lidství“ komunity

A to rozhodně není málo.

  

Použité zdroje:

1) Jankovský, J. Ucelená rehabilitace dětí s tělesným a kombinovaným postižením. 1.vyd. Praha: Triton, 2001. ISBN 80-7245-192-7.

2) Laborem exercens, Encyklika Jana Pavla II. O LIDSKÉ PRÁCI, ze 14.září, 1981. 1.vyd. Praha: Zvon, 1991. ISBN 80-7113-007-9.

3) Lečbych, M. Modely mentální retardace. In Psychologie dnes.  Praha: Portál, červen 2005, roč. XI, č. 6, s. 33-34. ISSN 1212-9607

4) Šesták, J. Využitelnost modelu Domova sv. Anežky – centra sociálních služeb lidem s postižením v dalších lokalitách regionu. diplomová práce, ZSF JU, 2004

5) Šiška, J. Model podporované zaměstnávání – historie a principy. In Sborník z mezinárodní konference Znevýhodněné osoby na trhu práce v kontextu národní a evropské spolupráce pořádané k Evropskému roku zdravotně postižených osob. Brno: MU PF, 2003.

6) American Association on Mental Retardation,  http://www.aamr.org

7) Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. (cit. 2006-7-27). Dostupné z:

<http://www.mvcr.cz/sbirka/2006/zakon_03.html>

Česky Deutsch

Vyhledat v textu

23. 9. Berta

Zítra: Jaromír

 Velice děkujeme Nadaci ČEZ za podpoření projektu "Anežka jde do školky".

 logo - Nadace ČEZ.jpeg

 

Naše velké poděkování patří městu Týn nad Vltavou

img.obrazky.cz.jpgza finanční podporu.

 

Zároveň děkujeme

Logo - Temelín.jpg

V rámci projektu Oranžový rok 2016 jsme pro Vás připravili slavnostní otevření nových prostor Obchůdku u sv. Anežky (původní Dobromysl)

 

Dejte nám palec nahoru také na Facebooku

 

I naše nová dílna MERINO se prezentuje na Facebooku.

Podívejte se ZDE

Návštěvnost stránek

450525
TOPlist
foot